Za třicetileté války (1618 - 1648) byla ves Jirny, která se v té době ještě skládala z tzv. Horních a Dolních Jiren (Jiřence), švédským vojskem takřka zcela zničena. Stejně tak bylo zpustošeno i její okolí. Blízká ves Žák zcela zaniká, mizí rozdělení Jiren na obě části a zaniká i jirenská tvrz.

Asi v polovině 17. století byl vrchností (zřejmě za hrabat Stubicků z Königsteina) postaven západně od obce nevelký zámek s novým hospodářským dvorem. O vzhledu tohoto tzv. Starého zámku se zachovalo stejně málo informací jako o vzniku jirenské tvrze. Písemné materiály mlčí, ikonografické prameny se omezují na jediné a ještě k tomu hypotetické vyobrazení na Navrátilově fresce Rozsévače v tzv. Novém zámku v majitelově ložnici.

Hmotné pozůstatky zachované jen torzovitě v přízemí Nového zámku jsou natolik neurčité, že je někteří autoři považují za renesanční a jiní za barokní.

Starý zámek velmi často měnil své majitele, tak jak vrchnost panství kupovala a zase prodávala. Nejdříve sloužil jako sídlo pobělohorským majitelům Stubickům, později jako letní byt a zotavovna Dominikánkám od sv. Anny, které zde byly vrchností v letech 1707-1781. Po zrušení kláštera koupil Jirny v dražbě Jan Koc z Dobrše, po jeho smrti v roce 1795 Václav Henninger z Eberka pro ústav šlechtičen na Pražském hradě, v roce 1803 poručík Josef Brueckner a roku 1804 představitel české větve hraběcího rodu Des Fours Josef Des Fours.

V krátkých deseti letech se tu tedy vystřídalo pět majitelů a situace se stabilizovala až roku 1805, kdy majetek koupil opět v dražbě bohatý podnikatel a velkostatkář Jakub Veith, kromě jiných i majitel Liběchova. Ten dal později Jirny věnem své dceři Kláře, provdané za bohatého pražského měšťana Martina Wagnera (v německy psané literatuře Waagnera).


Manželé Wagnerovi ovlivnění diletantským, romantismem biedermeieru tu na sklonku života realizovali svou fikci středověku.
V letech 1844 - 1847 dali postavit na pozůstatcích Starého zámku novou dvoupatrovou budovu s věží, štíty, cimbuřím, okenním ostěním, konolami a jinými atributy rytířské pseudohistorie.

Manželé Wagnerovi založili rozsáhlý park o rozloze 11 hektarů. V krásném zámeckém parku bylo mnoho cizokrajných stromů, zvířat i ptáků. V pískovcových skalách byly klece a brlohy pro zvěř. Byly zde tři rybníky z nichž největší na jihu parku měl malý ostrůvek s „čínským pavilonem“ plným cenných nádob z Číny a Japonska. V zimní zahradě byly pěstovány vzácné rostliny.

Jirenský zámek byl ve své nejslavnější historii v polovině 19. století útočištěm mnoha vzdělanců tehdejší doby, kteří zde nalézali vlídné přijetí.

Po Wagnerových dědí Jirny jejich dcera Rosalie Wagnerová, od roku 1876 hraběnka z Wallernstädtu. Ta nechává roku 1855 vystavět stavitelem Ignácem Vojtěchem Ulmannem jižní křídlo - nádhernou zámeckou knihovnu, jejíž suterén tvoří zahradní místnost - salla terrena. V architektuře nového křídla se nestylově mísí romantická gotika se stejně romantickou renesancí.

Vnitřní výzdoba byla už předtím zadána malíři Josefu Navrátilovi, jenž vyzdobil hlavní reprezentační místnosti, tzv. rytířský sál, ložnici, salón, knihovnu a sallu terrenu. Navrátilovy zdejší práce nejsou hodnoceny všechny stejně, avšak nástěnné malby v salónu, knihovně a salle terreně představují vrchol malířovy tvorby.

Salón - tzv. alpský pokoj - má navodit iluzi, že jde o vyhlídkovou terasu s pohledem na Solnou Komoru.

V knihovně upoutává pozornost kazetový strop se středovou růžicí s obrazy múz a portréty významných mužů a páskové arabesky s malbami vytvářející harmonickou jednotu s knihovními skříněmi, vazbami a kováním knih i strukturou parketové podlahy.

Salla terrena hýří iluzívní architekturou, květinami, ovocem, obrazy zvířat a lidi v ne přeberném bohatství a rozmanitosti barevné skladby.

Většina maleb byla narušena v důsledku špatného stavu budov po požáru v roce 1940 (12.ledna za mrazu -23 stupňů Celsia) a byla v padesátých letech restaurována konzervátorskou školou profesora B. Slánského z pražské Akademie výtvarných umění.

Roku 1890 stará dáma Jirny prodává zná mému vývozci šunky Františku Zvěřinovi a odchází do Ostředku u Benešova. Zvěřina dal dvůr proti parku rozšířit - a v té době panství náležela vinopalna, hospoda, kovárna, mlýn a pivovar. V pivovaru se vařilo pivo po bavorském způsobu a ještě dnes se sklep v parku nazývá "Bavorák". Pivovaru náležel i dům v Praze Na Poříčí s hospodou U Beránků.

Od rodiny Zvěřinů zakupují Jirny roku 1918 děti Jakuba Passera a od nich roku 1930 získává Jirny statkář Václav Straka a od něj v roce 1931 pražský továrník a velkoobchodník Rudolf Josef Zubr a je zde pánem až do své smrti roku 1944.

Park byl do té doby veřejně přístupný a hojně navštěvován. Až do roku 1931 byl také propůjčován spolkům k pořádání slavností. V té době byly ještě v parku tři rybníky a bohatá flora i fauna. Park však nový majitel uzavřel veřejnosti a vytvořil zde chráněnou oboru pro vysokou zvěř. V přilehlém zahradnictví se pěstovala zelenina, která se vždy brzy z jara vozila do Prahy na trh. Na uzavřeném hospodářském dvoře přístupným třemi branami byl přímo naproti zámku velkochov drůbeže. Celý areál byl zcela soběstačný díky letitým provázaným ekonomickým vazbám.

Rodina Rudolfa Josefa Zubra přichází o Jirenské panství 1. března 1948, kdy stát majitelům Miladě Strakové a Josefu Rudolfu Janu Zubrovi majetek znárodňuje. Tak nastoupila nechvalně proslulá doba známá naprostým zdevastováním všeho.

Zde na zámku v Jirnech dochází mimo jiné ke zdevastování původního inventáře, spálení veškerých cenných historických knih, rozkradení zdejších sbírek, dochází také k oddělení statku od zámku a k naprostému zpřetrhání veškerých historických, etických a ekonomických vazeb.

Na zámku pak byl dlouhá léta umístěn depositář Akademie věd ČR a teprve roku 1991 dochází k navrácení zdevastovaného Jirenského panství rodině po původním majiteli Rudolfu Josefu Zubrovi. Zámecký objekt byl poté několik let zcela prázdný.